na Blog.cz

Jsem ráda, že jsem si zítřejší zkoušku zrušila.. Né jenom kvůli chřipce, která se mě poslední dny drží jako čert kříže, ale kdybych měla dnešek trávit ještě stresem, asi bych se už zbláznila. To už by byl den opravdu na vyliž prdel.

Ráno jsem musela vstávat brzy, jela jsem místo běžných 5 kilometrů do blízké věsničky o něco dál... O 30 kilometrů dál... Nechtělo se mi tam, ale budiž.. Chtěla jsem šéfovi ulevit od starostí, ale jak to tak vypadá zase jenom někomu skáču na špek a dělám blbečka o čemž se dočtete později.

Pro ty ke kterým se to ještě nedoneslo, pracuji ve věznici. V kantýně, na poloviční úvazek... Při škole dobrá práce... Klidná... Sem tam...

Dobrá, dorazila jsem do "nové" věznice. Šla jsem tam a stresem mě polil pot. Necítila jsem se tam vůbec dobře.. Vůbec... A to jsem tam teprve vlezla! Zaměstnanci teda byli milionový! To musí uznat... Všechno vysvětlili, poradili a s úsměvem na tváři... Kolegyně je fajn, ale znáte to, když potkáte člověka u kterýho prostě nemáte tu potřebu se s ním nějak blíž seznamovat? Tak takové to asi je... Takže působím dál (už jednou jsem tam byla na nákupy odsouzených a celou první hodinu se mi chtělo brečet a utýct) jako tichý podovín, co se na vše ptá dvakrát, protože se zalehlýma ušima od chřipky prostě nic neslyším...

Dostala jsem za úkol převzít zboží, což není takový problém. Kdyby to už s prvním závozem nebylo špatně! Měla přijít objednávaka zákusků ... 10 chlebíčků a nějaký dortíky.. Místo chlebíčků přišla ruská vejce, takže obvolávat cukrárnu s reklamací. Druhej závoz byl snad jedinej v pohodě... Limonády byly všechny.. i správná příchuť.. a odtáhnout mi to pomohli dorozci. A třetí závoz? Katastrofa všech katastrof! Čekala jsem nejmíň 40 minut, než vyloží palety vedle du kuchyně, to by nebyl takovej problém... Ale když se dostal pan řidič konečně ke mě, sdělil mi, že zapomněl dodák a nemá číslo a že mi měli zavolat částku.. Částku mi nikdo nevolal a tak jsem dostala jinej dodák se 2 číslama... Jednou jsem se dovolala Bůh ví kam a ke komu do garáže... Podruhé kamsi na expediční, kam mě navezli na operátora a ten mě měl přepojit na fakturační... Na fakturační/účtárnu mě to přepojilo.. ale do věznice!!! Takže paní v telefonu zněla zaraženě a naprdnutě, co že to po ní vlastně chci... No nic... pan řidič si to vyřídí po výjezdu z věznice... Platba měla proběhnout dodatečně na vrátnici. Dále... Čekáme dalších 30 minut než bude zboží zkontrolované pracovníky věznice... Ten odběhnul kamsi pryč a tam kontroloval něco jiného... 6 bedýnek se tedy kontrolovalo místo 3 minut ... minut 30... nejméně...

Když už bylo všechno hotové a já nečekala na žádné zboží, sedla jsem si na židli s tím, jak si můžu dát chvilku oddych.. V tom zvoní telefon.. Moje domovská věznice mi hlásí, že nepřišli se závozem brambory a šéf říkal, abych je tedy já převezla z věznice A do věznice B. "No skvělý!" Dále si tak povídáme a kolegyně mi sděluje, že šéfovi řekla, že mě někdy taky potřebuje u sebe a né, abych pořád jezdila pryč... (Na své domovské věznici budu jen 7x dotohoto měsíce... V tomto pekle minimálně 8krát!). A šéf jí prý vítězně prohlásil, že jsem podepsala smlouvu a tam jsou dvě pracoviště, takže holt smůla... Takže opět.. za dobrotu s tím někomu pomoci a ulevit od starostí na žebrotu, že budu využívaná k práci, na místě, kde prostě být nechci...a z radosti, že práci mám pár kilometříčků od baráku budu jezdit až Bůh ví kam do prdele o 30 kiláků dál!

Volám domů mamině, že přijedu později, protože musím převozit ty brambory.. Mamina z toho moc nadčená není..vlastně vůbec... "Kolik povezeš těch brambor?" ... "Nevím.. minimálně 60 kilo!" ... "Cože?"... Zděšuje se mamina. Pak jen závěrem říká, že jestli to takhle půjde dál, ať raději skončím... Třeba to mám ... prozatím... pár kilometříků od baráku, ale jsou práce, kde padla znamená padla a né, abych vozila brambory z bodu A do bodu B a tak extrémně dobře, taky placená nejsem, takže motivace dělat něco navíc taky bohužel chybí...

Padla jedna.. šichta skončila! Papírově... Já jela dál... Volala jsem na vchod a domlouvala jsem se s nimi, jak to bude probíhat... "Autem? Dovnitř? To bych musel volat řediteli... vysvětlovat proč jsem pojedete a zda můžete či nemůžete. Nejde to prostě vytáhnout nějak ven nebo na vrátnici?" "60 kilo brambor?" .. "No... v košíku třeba..." Pak padl nápad, že uvnitř mají zaměstnanci auto a tím by mi to převezli na vrátnici... Jdu tedy tam a čekám 15 minut, aby auto projelo kolem a ani nepřibrzdilo... Čekám dalších 10 minut, jestli náhodou tam není někde ještě jedno auto (což je hloupost, když uvnitř může být jen jedno auto). Volají mi z vrátnice, že jsem nevykoukla a že to je jedno, že by mi ty brambory stejně nevzali, takže můžu jít pro svoje auto a vjet dovnitř, což bude asi nejlepší volba... ???????? .... Takže je 13:30 a já čekám před vězením, abych mohla vjet dovnitř... Auto se kontroluje ze všech stran asi 10 minut, pak přejíždím, během minuty nahážu bedny s bramborama do auta a jedu zase na kontrolu, kdy se konečně po dalších 10 minutách dostávám ven z věznice.... Je 13:50 a já fičím do další věznice... Volám Božskému, kterej je z toho asi tak stejně nadčený jako já.

K druhé věznici přijíždím ve 14:20 ... Opět.. kontrola auta a přejezd do kantýn, kde vykládám brambory a vracím se do vestibulu na kontrolu.. Před vestibulem čekáme 15 minut, než nás pustí dovnitř.. Je 14:45 a konečně vjíždím dovnitř... Kontrola, pokec na 10 minut a odjezd domů... A teď pozor! To "nejlepší" teprve začíná!!!!

Po práci jsem chtěla jet co nejrychleji do obory, abych si to tam mohla nafotit pro svou semestrální práci. Přijela jsem z práce, převlíkla se, vzala věci, Eddíkovo věci a nakonec Eddíka... Hlásím Božskému, že vyrážíme.. Když k němu přijedeme, prozváním ho, že jsme dole...

Po chvilce přijde a už v tu chvilku mi bylo jasné, že to nedopadne dobře... U jeho hlas v tom telefonu... Byl jak bomba před výbuchem.. Když jsem mu líčila, jak to bylo v práci... Tak se na mě tvářil, jako kdybych byla nemakačenko, co chce utýct z práce, protože se po mně někdo něco chce...

Jedeme a potkáme kolonu. Ve vesnici před námi se stala nehoda na hlavní silnici, což brzdilo provoz. "No... v radiu něco říkali, že někde je nějaká nehoda..." řekla jsem... což byl onen zážeh pro Božskýho: "Tak proč tudy teda jezdíme, když o tom víš!? Už jsme tam mohli dávno bejt, kdyby jsi se nebála jet po pitomý 13tce! Jen kvůli nějakýmu kruháči!" Nakonec se ukáže, že tahle nehoda je úplně čerstvá, takže jsem o ná vědět nemohla a spíš si to spletla s nějakou jinou... Ale jeho výbuch už v autě zatopil dost...

V koloně jsme čekali hodinu.. Dopálí ho moje nadávání a troubení na řidiče, co jel v protisměru, aby se rychle zařadil a zkrátil si čekání v koloně. Ale tohle by naštvalo každýho, kdo hodinu čeká na 500 metrech... Prohlásí, že se chovám jako kterének... V tu chvilku mám chuť otočit a vysadit ho doma... Kdybych to udělala, ušetřila bych si zbytečně další zbytečně strávený čas a plno zbytečných kilometrů...

Další hádka vypukne, když se rozhodnu jet .. pro mě pohodlnější cestou ... Prostě po hlavní v klidu... Bez kruháčů a zbytečnýho odbočování... Kord ve špičce, když lidi jezdí domů z práce. Po Božského je to opět zbytečný objíždění... "Místo toho, aby jsi se vyjezdila, tak máš objížďky!!!"

Je přeci úplně jedno, jestli pojedu tudyma nebo tudyma... Jen prostě volím pro mě pohodlnější cestu...

A největší bombonek z celého dne? ... Přijedeme k oboře a? ... Začne kapat.. Já už toho mající plný kecky se ptám Božskýho, zda jdem nebo ne... "No já jsem jen takhle na lehko!".. Takže sedáme do auta a jedeme domů... Po cestě se tolik rozprší, že musíme stavět, protože stěrače nestíhají... Je mi líto Eddouška vzadu, kterej z výletu má jen bednu v autě... Když už jsme skoro doma.. nebe je zase azurové... Vyložím Božského a jedu domů.. Tedy... Rozhodla jsem se, že do tý obory prostě zajedu a tak se otáčím a najíždím zpět na rychloproudku... ALE! Díky bohu, že jsem si spletla vjezd, protože kdybych vjela správně, asi bych tam v koloně čekala ještě teď... Díky dešti odpadlo plno aut a kolabovalo MHD... Po silnicích se valila voda a některá auta to prostě vytopilo... Ano až takový déšť to byl.. I já musím cesty domů volit oklikou, protože se pod mostem, kudy běžně jezdím objevil metr vody. Někdo to risknul a někdo to vzdal... Já byla mezi nima...

Domů přjíždím po páté hodině... V práci jsem měla končit v jednu... Místo toho jsem lítalal všude možně a úplně bez výsledku...

Fotky do semestrální práce stejně nemám, takže asi zítra... Čekala jsem, jak napíšu článek plný fotek o tom, jak oboru miluju a jak tam jednou chci pracovat a aféra s bramborama bude záležitost pěti řádků maximálně... O tom, jak jsem ráda, že jsme s Eddiem na novém místě a jak je nám tam spolu fajn...

Samozřejmě obloha od toho deště úplně azurová, jen ty následky - kolony aut, neprůjezdné cesty a odstavené busy... Cesta, která trvá 30 minut maximálně a je dlouhá 20-25 kilometrů mě vyšla na hodinu a třičvrtě ... 55 kilometrů a nervy..

Doma jsem vytáhla Eddouška, kterej na mě nechápajícně koukal. Na telefonu jsem nastavila, že jsem nedostupná a čágo!

Teď pádím s Eddiem a Bett ven.. ať si vynahradíme tu dnešní, poněkud zbytečnou jízdu autem...